Historie společnosti Lešehradeum

Emanuel Lešetický z Lešehradu začal koncem minulého století sbírat rukopisy děl českých i cizích spisovatelů, dostával darem a přikupoval dopisy významných osobností, v antikvariátech, aukčních síních i od soukromníků získával archivní materiály, knihy a korespondenci. Postupem doby se sbírky rozrůstaly. Našly se v nich fotografie, obrazy, osobní předměty slavných i méně slavných lidí z Čech i ze světa. Sbírkám dal majitel jméno Lešehradeum a zpřístupnil je zájemcům.

Komunistický režim pochopitelně už ze své podstaty nemohl být a nebyl tomuto muzeu nakloněn, navíc zde byly i rozsáhlé materiály týkající se svobodného zednářství, náboženských a sektářských hnutí. Vyrval je z intimního prostředí smíchovské vily a včlenil do centrální mamutí neosobní byrokratické instituce – Památníku národního písemnictví. Zde nemají sbírky své uplatnění, celá řada exponátů byla zničena, rozkradena, v nejlepším případě zařazena do různých expozic. Lešehradeum však bylo pečlivě budovaný celek a jako takové by mělo být zachováno i budoucnosti. 

Při návratu k systému trvale a nenápadně narůstajících hodnot, považujeme za nutné zasadit se o to, aby relikvie komunistického systému obecné megalomanie dosahující vždy rozměrů poloviny zeměkoule, jež vytvářela (leč nikdy nevytvořila) velkovýkrmny pro milion vepřů ve Smiřicích překonala i obdobné velkosklady starých knih a dokumentů a vše mohlo nabýt zase svých rozměrů lidského a člověkem pochopitelného světa. S regionální decentralizací by měla jít ruku v ruce i obnova soukromých sbírek v rukou nikoli lhostejných byrokratů, ale zasvěcených nadšenců.

Klademe si za cíl nejen záchranu kulturních a historických hodnot přechovávaných v muzeem Lešehradeum , ale vytvoření jistého společenského centra pro svobodně a demokraticky smýšlející lidi celého bývalého Československa, zvláště pak všechny ty, které komercionalizace pro jejich osobní integritu postavila mimo establishement naší momentální éry bavičů a pokleslých clownů, jejichž hodnota je měřena počtem prodaných desek. Přejeme si znovu vytvořit místo, kde se tito lidé budou moci scházet, nacházet podporu a motivaci, místo pro výměnu i střet názorů, místo, kde by se duchovní a kulturní hodnoty neměřily obchodním úspěchem.

Muzeum by se mělo stát i centrem spolupráce s mezinárodními institucemi kulturního charakteru, zejména též pak i místem, které se bude snažit udržovat spojení mezi českou a slovenskou kulturou a dbát na to, aby se tyto země kulturně neodcizily.

Vzhledem k tomu, že tato idea nachází mezi umělci značný ohlas, chceme je soustředit kolem muzea, a z tohoto centra pak vyvíjet další činnost, zejména podporovat jednotlivce i kulturní instituce, které budou pracovat v rámci zásad muzea Lešehradea.

Velmi důležité při realizaci této myšlenky je i to, že máme velkou podporu mezi tvz. exilovými autory a chceme svou činností přispět i k tomu, aby se tvz. domácí a exilová kultura spojily.